Ala-Too – 1. trek

Ala-Too 1. trek – Ala-Too (Ala Tau) – trek k jezeru Ala-Kul (3560m)

Taxíkem do divočiny

Kemp opouštíme tak na rychlo jak to jen jde, přeci jenom jsme si uvědomili, že jsme přicestovali do kempu a nakoupili téměř o den dříve, a že bychom toho mohli využít. Proto po rychlém přebalení, uschování nadbytečných věcí v kempu a patřičného namazání krémem, vyběhli do centra Karakolu, shánět odvoz k vstupu do Ala-Too, do vesnice, či spíše osady, Džety Oguz.
Už před centrem na nás volal takový usměvavý, snědý, místní taxikář, s typicky kulatým obličejem, že nás odveze. Cenu nadhodil na 800 somů (320Kč / 25km), tak dakýn, coby zkušený smlouvač řekl: „600 somů, ale pojedeme ihned“. Taxikář se jen usmál a otevřel kufr, zřejmě to pro něj i tak byla dobrá cena.

Taxíkem, s tradičně prasklým předním sklem a nefunkčním tachometrem, jsme za chvíli opustili Karakol a mastili to po rovné, ale rozsekané asfaltce k zasněženým hřebenům, které se rýsovali na obzoru.
Džety oguz je vyhlášené svým „Puklým srdcem“. Což je krásně oranžová, asi pískovcová skála dominující údolí a sanatoriu, kde pro nás končil kontakt s civilizací, konečně!

Nástup údolím

Začátek treku se táhne údolím podél mohutné řeky, mimochodem krásně modrozelené barvy, míjí pár jurtových osad a stoupá až na konec údolí ve 3000m n.m, kde je zakončeno čtyř a půl tisícovkou pokrytou ledovcem. Cesta ale před ní uhybá do leva a míří strmě vzhůru, k sedlu Telety (+-3800m n.m.).

Při stoupání k sedlu na Míru nenápadně začala působit výška a v asi 3200m n.m stavíme stany a začínáme s aklimatizací, protože Míra ztratil tempo a dostavila se mu asi i solidní bolest hlavy, později se svěřil, že měl problémy už v údolí…
Kousek od stanů jsme nabírali vodu z ledového potoka, skoro bych řekl z řeky, která padala do údolí. Znečištění jsme se nebáli, ale i tak jsme desinfikovali, což se druhý den ukázalo jako moudré protože, i když to bylo vysoko, tak kousek od pramene se pásly krávy :-/

Místo to bylo nádherné, naproti zasněžené srázy, vlevo ledovcová hory, pod námi se vinula divoká řeka a zapadající slunce vše barvilo do nachové barvy. Nechal jsem se slyšet, že jestli se mi někdo zeptá, zda bych chtěl do ráje, tak odpovím, že jsem tam už byl…

Ráno jsme usoudili, že bude lepší počkat ještě jeden den ve stejné výšce, protože Míru stále bolela hlava, i jsme uvažovali o sestupu, nicméně Míra se kolem desáté rozhodl pro pokračování, a tak jsme vyrazili k sedlu.

Sedlo Telety

Cestou do sedla nás předešli dva angláni, z nichž jeden měl na nohou jen cyklistické boty. Šlo se nám celkem dobře, jenomže kousek před sedlem se Mírovi natolik přitížilo, že jsme museli Mírovi vzít batoh (já svůj donesl do půlky, kde se pro něj vrátil Dakýn a sám jsem se vrátil pro Mírův batoh, Iff mezitím hlídala Míru.
V sedle jsme cvakli jen pár fotek a upalovali s Mírou dolů, po pár sestoupených desetimetrech, stometrech se prý Mírovi už udělalo lépe, a tak jsem navrhoval zakempit a získat potřebnou aklimatizaci, ale byl jsem přehlasován, a tak se pokračovalo do „Basecamp Karakol“ ve 2500m.

Cestou do kempu jsme se na chvíli spojili s těmi anglány, ze kterých vypadlo, že jsou od ledna na cestě na kole a míří z Londýna do Honkongu a v Kgy si udělali jen krátkou zastávku aby se podívali k jezeru, dobrý šílenci 🙂 . Cesta byla zpestřena broděním a setkáním se stádem koní, které se k nám přiblížilo na pár metrů a také velmi ostrým klesáním do údolí.
Místní v kempu nám řekli, že tam není „velitel“, a tak když si dáme stany dál a za stromy, tak nebudeme muset nic platit. ..Před spaním jsem ještě vypral tričko a provedl hygienu v nedalekém přítoku – strašně ledová řeka, chtělo se mi ječet.

 Jezero Ala-Kul (3500m)

Šmajdání k jezeru, mimochodem kilometr nad námi, šlo dobře, přešli se dva mosty a strmá cesta v lese za chvíli vystřídaly křoviska a kamení. Hezké místo na svačinu bylo zhruba v půlce, kde řeka z jezera mizela někde v zemi pod klidným jezírkem, u kterého byla zimní bouda ze dřeva a to včetně již ohořelého komínu. Drsný stoupání bylo až v závěru kdy se stoupalo podél obrovského vodopádu, padajícího přímo z jezera.
Po ubytování na luxusní plošině s výhledem na jezero, jsme se s klukama vydali na aklimatizační „vejšlap“ do
„kam až to půjde“. Šlo to do 3700m, kde jsme měli výhled na celé jezero, ledovce nad ním i sedlo, přes které jsme měli přejít do dalšího údolí. Vše bylo, ale nakonec jinak.

Urychlený sestup a návštěva Karakolské nemocnice

Míra.. v noci se u něj projevily příznaky výškové horské nemoci, začínající výškový otok plic. Problémy s dechem, zvýšená teplota, fialové rty.. no ráno vypadal žalostně. Na rychlo jsme pobalili věci a začali okamžitě sestupovat. Mírovi jsme samozřejmě všichni se pokusili co nejvíc ulehčit. Doufal jsem že po pár klesnutých metrech se mu uleví, ale nestalo se tak a já začal cítit jak mi naplňuje hořkost, že jsme si hory zavřeli špatně provedenou aklimatizací, nebylo mi vůbec do řeči a do toho navíc obavy jestli se dokážeme rychle dostat do Karakolské nemocnice a zda nám tam vůbec budou schopni pomoct. No myšlenek víc než dost.
Po sestupu Dakýn pospíchal do předchozího kempu (Karakol base kemp) a snažil se vyjednat odvoz náklaďákem, ale řekli si strašnou pálku, 7000 somů, což jsme odmítli a pokračovali pěšky údolím. Po pár hodinách nám už ale bylo jasné, že se z údolí nemáme šanci dostat bez auta včas. A tak, když k nám z protisměru přijíždí jeepem správce parku tak využíváme jeho nabídky, že nás za 4000 somů hodí až do nemocnice. Sami bychom to šli ještě určitě celý další den.
Cesta byla drsná a to nejen všudypřítomným správcovo vyptáváním a tvrzením jak moc zná Prahu. Místy jsem totiž myslel, že se jeep musí už už položit na bok, ale vše ustál a my jsme dojeli až do Karakolské nemocnice. Před tím nás, ale ještě zkásnuli o 200 somů na hlavu za park.

Nemocnice

Zde nás ale čekal nemilý střet s realitou východu. Do nemocnice však pustili jen pacienta a tlumočníka, takže to mám jen z vyprávění od Dakýna.
Dozvěděli jsme se, že zde v podstatě jen dělají sádry a rodí děti. Specializovaná nemocnice na výškovou nemoc je prý až v Biškeku, a že by Míra měl odletět domů.
Nicméně mu změřili tlak a udělali EKG a nechali ho tam ležet, dokud se mu hodnoty nedostanou do normálu. Ležel tam prý s místními, kteří tak jak přišli, tak leželi v postelích.
Já jsem mezitím lelkoval venku, čekal na zprávy a taky se snažil pomoct místním sestřičkám se zaléváním zahrádky. Snažili se totiž napasovat prasklou hadici na trubku, ale se stejným průměrem. Chvíli mi trvalo než jsme se rukama nohama domluvili, ale nakonec jsem je pochopil a pomocí nůžek na manikůru se mi podařilo tam tu hadici natáhnout. Totiž vysvětlit, že by se šikli „kleště“ se mi nepodařilo a místo toho jsem dostal k dispozici velké nůžky a izolepu 🙂
Čekání jsme si zkrátili večeří, první v Asii. Přišli jsme do něčeho jako je fast food, bylo tam prázdno, v rohu vyprázdněná lednice na západní nápoje, na stolku chleby, v protějším rohu antické umyvadlo a podlahu se nějaká holčina snažila zamést slaměným koštětem  bez násady. A že prý mají otevřeno ať se posadíme. Něco jsme si objednali… Čekáním na jídlo jsme si také všimli, že kuchyně nemá jedny dveře, které by ji oddělovali od zahrady. Trochu to v nás povzbudilo nedůvěru v místní kuchyni, ale hlad byl hlad. 
Přinesli nám maso obalené v těstíčku s bramborovou kaší, rýží, pohankou, vše ozdobené kečupem a posypané koprem. Zní to divoce, ale bylo to dobré a zasytilo to. Jako pití jsme si objednali „čajnik“ což je čajová konvice s čajem a k tomu dostali tradiční kyrgyzský chléb, kulatý, z bílého pečiva. Ještě podotknu, že popsaný pokrm v nás zůstal a neopouštěl naše těla nadsvětelnou rychlostí 😉

Míru propustili po 4 hodinách, že už má hodnoty v pořádku a dostal nějaké léky, o kterých jsme později zjistili, že jsou na nízký tlak, takže vlastně k ničemu. S trochou optimismu jsme opouštěli nemocnici a pěšky se vydali zpátky, do již známého kempu, Turkestán.

Youtube: https://www.youtube.com/watch?v=3CRQb-SGVp0&list=PLK33tIVfPUSta8uMHybazW2lQjaDVmN4H&index=3

Galerie: